top of page

Život v pohybu - cesta za svým snem

Od malička jsem byla jako skoro všechny děti stále v pohybu. Moje první vzpomínka na vědomý pohyb je, když mi táta hraje na piano a já u toho tančím. Poslouchám ty krásné tóny a snažím se je ztvárnit pohybem a dát do toho svoje momentální pocity. Mám naprosto jasno, co mě baví a co chci dělat. Postupně to ale zatlačím někam hodně dozadu a zasypu to vším tím co se má a nemá dělat, co se ode mne očekává, a přestanu poslouchat svoje srdce. Bude mi trvat ještě hodně dlouho, než se opět odvážím mu naslouchat. Ale život má s námi obrovskou trpělivost a neúnavně nás vrací na tu naši cestu – někdy je to úsměvné, občas to i docela bolí.

Moje první krůčky vedou na rytmiku, ale již v zápětí začínám chodit na tenis, jsem totiž z „dobré“ rodiny. Po dvou letech ale přesedlám na gymnastiku a opět se víc přiblížím svému srdci. Začínám tancovat, ale pak přecházím na gympl (francouzský, další rodinné zatížení)a najednou na to nemám čas, a tak opět na chvíli scházím z té přímé cesty a beru to trochu oklikou. Začínám dělat aerobik a začínám učit, což mne okamžitě pohltí. Když mám o sobě před lidmi mluvit, potím se a mám vyschlo v krku. Jakmile jsem ale v tělocvičně a vedu je k pohybu, zářím na celý sál a lidé září se mnou. Miluju tu energii, kterou si tam vzájemně předáváme. Postupně se dostávám od lekcí zaměřených na choreografii k silovějším lekcím, protože mne začne bavit posilování.

Škola mi jde, ale učení mě nebaví. Stále po očku pokukuju po všech kamarádkách, co jsou na taneční konzervatoři, a v duchu jim závidím. Mám chuť se tam vydat za nimi, ale ještě nemám odvahu. Přichází moment, kdy se musím rozhodnout kam dál. Srdce mi našeptává, ať zkusím FTVS. V těch nejodvážnějších snech jdu na HAMU. Ale přihlášku si podávám na psychologii a andragogiku, jako zadní vrátka si nechávám VŠE, ve šlépějích rodičů. Na fildě pohořím, a tak začínám studovat ekonomku, abych někde byla, a za rok chci jít pryč. Jenže tam zažívám ohromnou svobodu – do školy nijak zvlášť chodit nemusím a je to pro mne jednoduché, takže mám spoustu času dělat věci, které mne baví. V příštích letech budu chtít mnohokrát odejít, ale nikdy to nedokážu dotáhnout do konce, a tak studuju stále dál a využívám toho, co mi může škola nabídnout: prostor pro moje koníčky a možnost cestovat. V rámci Erasmu jedu na semestr do Paříže a začínám zase víc tančit. Po návratu začnu učit jazz dance na VŠE a zakládám skupinu Jazzinky, kterou bezmezně zbožňuju. Postupně ale začínám být z toho věčného hopsání unavená. Jsem zvyklá se na hodině úplně vydat a zatím neumím z toho energii taky čerpat, a tak hledám nějakou kompenzaci a dobití energie. Udělám si kurz powerjógy a učím střídavě tanec a jógu. V józe nacházím klid, načerpávám novou sílu a začínám víc rozumět vlastnímu tělu.

Přichází další moment rozhodnutí, protože končím na VŠE. Chci dál cestovat a chci učit, a tak dělám snad nejkontroverznější rozhodnutí a přihlásím se na VŠE i na doktorát. A opět použiju školu jen jako nástroj k dosažení mých primárních zájmů: odjedu na semestr do Edmontonu a jsem každý den v tělocvičně. Po návratu začnu ještě víc učit, jak jinak než v tělocvičně. Brzy na to poprvé otěhotním a všechno odučím do konce semestru. V novém semestru už nenastoupím, protože začátkem října mám termín, ale plánuju se vrátit hned v lednu. Ale všechno je zase jinak a bude trvat několik let, než opět najdu cestu k tanci a vrátím se zpátky do tělocvičny.

V lednu se tedy do tělocvičny nevrátím. Nevrátím se tam ani v září, resp. ne s tancem. Co se stalo? Mateřství mne nesmírně naplňuje, ale taky dost vysává, a já si neumím představit, že bych ještě k tomu předstoupila před lidi a rozdávala se tam. A tak si cvičím jen doma – aby mne nebolela záda a abych zhubla, což se mi lehce daří, za 9 měsíců vážím míň než před otěhotněním. Místo učení chodím na masáže, kosmetiku, pedikúru a užívám chvilek, kdy se někdo stará zas o mne. A plně si užívám svého miminka, které roste jako z vody a já s obdivem pozoruju, jak se u něj rozvíjí pohyb. Fascinuje mne to a chci o tom vědět víc, i teoreticky. A tak se přihlásím na kurz pilates, kde pod vedením zkušených fyzioterapeutek objevím naprosto novou dimenzi pohybu a práce s klientem. Jsem pohlcena pohybovými principy tohoto cvičení, které postupně zařazuji i do svého každodenního života a troufám si říct, že díky nim zvládnu ve fyzické pohodě během 4 let odnosit, odrodit i odkojit 4 děti, a nadchne mne koncept individuálního cvičení, které si užívám z obou stran – jako cvičenec i jako lektor – a postupně se naučím vnímat tělo jako samostatnou jednotku a ne jenom část pohybující se masy v tělocvičně. Odučím semestr pilates na VŠE a dávám individuální hodiny doma. Brzy se mi ale narodí druhé dítě a od té doby nechávám učení venku a nadále učím jen z domova a sama si cvičím doma a občas si zajdu zacvičit na nějakou tu hodinu. K tanci mne to stále netáhne, nevím totiž, jak dál. Chci to dělat jinak než před dětmi, ale zatím nevím, jak to pojmout. K tomu mne přivede až čtvrté dítě.

Čtvrté těhotenství je v mnohém přelomové. Např. konečně seberu odvahu a aktivně ukončím svůj nedodělaný doktorát i celé působení na VŠEJ Učím se přijímat život se vším, co mi přináší, a nechávat věci volně plynout. Pomalu opouštím mužské pojetí síly a začínám v sobě hledat ženskou energii. To vede např. k tomu, že si nedokážu představit, že bych se vrátila do tělocvičny a začala tam posilovat. Hledám nové cesty. Během posledního těhotenství si taky udělám dva kurzy, které můj pohybový život nasměrují zase trochu jiným směrem. V šestém měsíci těhotenství si udělám kurz fitjazzu – tance na 3 bodech, který je pro mne propojením radosti z tance a zdravotního přínosu pilates. O 9 měsíců později ho začnu vyučovat. Online, protože mi to přijde mnohem jednodušší než shánět hlídání pro všechny děti najednou. Překonám letitý strach z kamery a začnu točit jedno video za druhým a zjišťuju, jak mne to baví a naplňuje. Učím se vnímat online energii svých tanečnic. V hlavě se mi rozbíhá spoustu nápadů, kam to posunovat dál. A místo shazování přebytečných kil se zbavuji přebytečných myšlenek, postojů a emocí.

A v sedmém měsíci čtvrtého těhotenství se zúčastním semináře Tajemství pánevního dna a seznámím se s metodou 3x3 Renaty Sahani Skálové, a od té doby začnu se svým tělem i životem pracovat ve všech třech rovinách: fyzické, emocionální a energetické. O pár měsíců později si to vyzkouším při čtvrtém porodu. Z předchozích zkušeností vím, že mám problém se otevřít v rovině fyzické, a tak se zaměřím na druhé dvě, a výsledkem je, že otevírací dobu srazím z 50 hod u prvního porodu na 12 hod a zažiju nejpohodovější porod. Taky se změní můj pohled na tanec a pohyb obecně a já chci k rovině fyzické, na kterou jsem se doposavad zaměřovala, přidat postupně i druhé dvě roviny. A tak se mi postupně rodí – zatím spíš v hlavě – myšlenka jakéhosi terapeutického tance, který bude určen ženám, ve kterém si budou moct ze sebe vybít všechny léta potlačované emoce, ve kterém budou nacházet vnitřní klid, který pro ně bude prostředkem komunikace, sdílení, sebevyjádření a meditace. Vše, čím je tanec pro mne a vlastně vždycky byl: věděla jsem to už od počátku, ale na nějaký čas jsem na to pozapomněla a pak si to postupně zase uvědomila. K tomu uvědomění přispělo největší měrou moje mateřství. S každým dalším těhotenstvím a porodem jsem se dostávala blíž zpátky ke svému tělu, duši i energii. Celá ta cesta nebyla úplně přímočará a lehká, stejně tak není ještě u konce. Jsem vděčná za všechny lekce, kterých se mi během ní dostalo, nikoho neobviňuju, ničeho nelituju, věřím, že všechno mělo svůj důvod a dělo se to přesně tak jak mělo (což pochopím až postupně). Kdybych se už jako malá nebála následovat své srdce, možná bych dnes byla (už dosluhující) primabalerínou. Ale mělo to být jinak, a tak s vděčností přijímám, co mi život přináší, a těším se na vše, co ještě přinese. A kdo ví, třeba jednou na těch prknech Národního divadla ještě spočinu. Momentálně je ale mým cílem práce s emocemi a energií skrze pohyb. Vytáhnu na světlo svoje nejtemnější stíny a rozhodnu se nadále před nimi neutíkat, ale zpracovat je pohybem a hlasem. Zkouším, co u mne funguje a co ne. Velkou inspirací jsou mi děti – dělám to stejné co ony, akorát ne jako dvouleté dítě ale jako dospělá žena. Takže po mnoha letech jsem k sobě opět upřímná a dělám to, co mi říká srdce: v tanci i pohybu nacházím obrovskou radost a vím, že skrze ně dokážu šířit i radost ze života, tak jak ji dennodenně zažívám. Zvu vás, abyste spolu se mnou roztančili svá těla i dny. Neboť tančit může každý, a to vždy a všude!


bottom of page