Hned na začátku bych ráda vyjasnila jednu věc a odpověděla tak na otázku, kterou dostávám nejčastěji: "A to jste jako plánovali?!" Občas to má variantu: "A vy jste věřící?" Popřípadě se druhá strana omezí na konstatování: "Nepoučitelní". 4 děti narozené během 4 let a 15 dnů. Tak za takové plánování by se ani soudruzi nemuseli stydět. Popravdě, nikdy jsem nechápala otázky typu: "Kolik chceš mít dětí? A jak dlouho budeš kojit? Kdy se vrátíš do práce?" Copak se dá něco takového předem naplánovat? A dá se vůbec něco předem naplánovat? Ale jak to tedy bylo s těmi dětmi?

O velké rodině jsem snila, i když taky ne vždy. Jako malou mne rozhodně nebralo hrát si s panenkami a starat se o miminka, plastová či opravdová. Když jsem trochu po...

Od malička jsem byla jako skoro všechny děti stále v pohybu. Moje první vzpomínka na vědomý pohyb je, když mi táta hraje na piano a já u toho tančím. Poslouchám ty krásné tóny a snažím se je ztvárnit pohybem a dát do toho svoje momentální pocity. Mám naprosto jasno, co mě baví a co chci dělat. Postupně to ale zatlačím někam hodně dozadu a zasypu to vším tím co se má a nemá dělat, co se ode mne očekává, a přestanu poslouchat svoje srdce. Bude mi trvat ještě hodně dlouho, než se opět odvážím mu naslouchat. Ale život má s námi obrovskou trpělivost a neúnavně nás vrací na tu naši cestu – někdy je to úsměvné, občas to i docela bolí.

Moje první krůčky vedou na rytmiku, ale již v zápětí začínám chodit na tenis, jsem totiž z „dobré“...