Hned na začátku bych ráda vyjasnila jednu věc a odpověděla tak na otázku, kterou dostávám nejčastěji: "A to jste jako plánovali?!" Občas to má variantu: "A vy jste věřící?" Popřípadě se druhá strana omezí na konstatování: "Nepoučitelní". 4 děti narozené během 4 let a 15 dnů. Tak za takové plánování by se ani soudruzi nemuseli stydět. Popravdě, nikdy jsem nechápala otázky typu: "Kolik chceš mít dětí? A jak dlouho budeš kojit? Kdy se vrátíš do práce?" Copak se dá něco takového předem naplánovat? A dá se vůbec něco předem naplánovat? Ale jak to tedy bylo s těmi dětmi?
O velké rodině jsem snila, i když taky ne vždy. Jako malou mne rozhodně nebralo hrát si s panenkami a starat se o miminka, plastová či opravdová. Když jsem trochu povyrostla, stále mne nebavilo starat se o malé děti (a svým způsobem to nedělám dodnes, děti se dost starají samy o sebe, či o sebe navzájem, popřípadě o mě). Vzpomínám si, že pak na gymplu líčím spolužákovi, že bych chtěla mít čtyři děti, o pár let později však vykládám milenci z vejšky, že děti mít nechci. Žiju si svůj relativně svobodný život, jezdím po světě, objevuju stále něco nového. Ale jednoho dne mě to přestane naplňovat, mám pocit, že chci něco víc. A tak si napíšu Ježíškovi o miminko.
Nevím, jaká je vaše zkušenost, ale já jsem pochopila, že v tomto případě mívá Ježíšek delší dodací lhůtu, a tak dárek nemám pod stromečkem, ale dostanu jej až začátkem října. A stane se zajímavá věc: do té doby nemám žádnou bližší představu, kdy chci mít další dítě (jen vím, že další určitě chci). Žiju v takové obecné představě, že asi tak za tři roky, to přece končí mateřská, ne? Ale mám to štěstí a zažiju nádherný euforický porod (resp. euforie začne, když mne po 50 hod kontrakcí konečně pustí na sál, ale o tom někdy příště). Bezprostředně po porodu ležím na sále a říkám si: Tak tohle chci zažít znovu, nejlépe hned!" Ale můj muž moje nadšení nesdílí, a tak se pomalu smiřuji s představou, že budu "stará" matka, a na další dítě budu muset čekat mnoho let.
Ve chvíli, kdy se s tím smířím, tak podruhé otěhotním, 11 měsíců po porodu. Rodina je překvapena, jsme první, kdo má tenhle model blízko narozených dětí. Kolem mne je to ale běžné, takže nepropadám panice a říkám si, že "ono to pude". Vím, že třetí dítě bych určitě ráda, ale říkám si, že třeba později, abych si to mateřství víc užila a ta mateřská mi tak rychle neutekla.
Potřetí otěhotním 8 týdnů po porodu. Rodina jde do kolen, okolí se může potrhat smíchy. Smějeme se i my s mužem, a to v 17. týdnu těhotenství, kdy si teda udělám ten těhotenský test. Smějou se i všichni doktoři a asi nepřekvapí, že se furt směje i tohle třetí narozené dítě. Když ležím na sále po třetím porodu, říkáme si s mužem, že už máme asi odpracováno. A mně se uleví, že už nebudu muset rodit. Ale půl roku po porodu přichází muž a jen tak z legrace říká: "Pojď, uděláme si další, mě ty děti baví!" V té době mám pocit, že se snad dočista zbláznil. Jako teď hned?! Dalšímu dítěti se nebráním, ale měla jsem představu, že pár let počkáme. Když se ho na Silvestra zeptám, co by si přál v novém roce, praví opět s jistou nadsázkou, že další dítě. Já si přeju vrátit se k cestování. A Vesmír nás vyslyší, takže na konci května jedeme všichni k moři, já v pokročilém stádiu těhotenství (mimochodem, loni na Silvestra mi muž na stejnou otázku odpověděl: "Už nic nechci!"
Čtvrté těhotenství provází ze začátku řada obav: Jak to zvládneme??? Muže děsí nejvíce finanční stránka, já začínám pochybovat, zda jsem schopna odnosit a odrodit další dítě v tak krátkém časovém sledu. Navíc jsem měla v hlavě spoustu plánů, co chci začít dělat, co chci všechno zrealizovat. A do toho další dítě? Ale stane se zajímavá věc: o svých obavách promluvím s nenarozeným miminkem. Vysvětluju mu, že to jsou jen moje obavy a že s ním to nemá nic společného, že jeho máme samozřejmě rádi. A že když bude chtít, může mi s tím nějak pomoct. A ono pomůže. A od té doby stále pomáhá. Spolu se svými sourozenci mi pomáhá přijímat život takový, jaký je. Se vším, co přináší. Neplánovat si každý detail, každý okamžik. Reagovat na to, co je, a radovat se z toho. A najednou je ten můj život mnohem zajímavější, pestřejší, nepřestává mne udivovat, přicházejí ke mně krásné nové věci, které jsem nikdy neplánovala (jako např. celý projekt "Život v pohybu"). Odpadá veškeré napětí a traumata z toho, že se věci nedějí tak, jak jsme si představovali. Život plyne a my s ním.
Takže co bude dál? Nevím a nijak po tom nepátrám. V hlavě mám stále mnoho nápadů, ale učím se na nich nelpět. Když je zrealizuju, prima. Když ne, zrealizuju jiné. Momentálně pracuju na online pohybovém programu pro maminky na mateřské, který jsem nazvala "Mateřská v pohybu", který by měl pomoci maminkám dostat se po porodu zpět do formy, cítit se dobře ve vlastním těle a hlavně nezapomínat sama na sebe, což se mi ukázalo jako nejdůležitější lekce, kterou si potřebuju stále dokola připomínat.
Odpověď na oblíbenou otázku tedy je: ne, neplánovali jsme to. A jsme ohromně šťastni a vděčni za to, co nám život tak nečekaně přinesl do cesty. A kdyby vás zajímalo, jak to bude s dalšími dětmi, možná vás zklamu, ale opravdu nevím. Jsem otevřena čemukoli a věřím, že se bude vše dít přesně tak, jak má.